Poplatky u lékaře

 

Regulační poplatky a limity plateb

Ministerstvo zdravotnictví vydalo k nově zaváděným regulačním poplatkům u lékaře, v nemocnicích, na pohotovosti a za recept na léky informační brožurku "Návod na použití českého zdravotnictví v roce 2008". Najdete ji zde.

Co čeká pacienty od ledna? Poplatky a spoluúčast

Od 1. ledna 2008 roku budeme platit za návštěvu u lékaře, za recept, za pobyt v nemocnici. Přitom prý máme nárok na bezplatnou péči. Lidé se teď ptají, jak to tedy je. Máme bezplatné zdravotnictví, nebo ne?

 

Je dobře, že se lidé ptají, každý má právo vědět, na co má nárok. Jenže s tou bezplatností je to trochu složitější. Především bezplatnost vůbec neznamená, že je zdravotní péče zadarmo. Naopak je čím dál tím dražší, jen ji většinou neplatíme v ordinaci „na dřevo“, protože ji máme předplacenou. Proto máme zdravotní pojištění, do kterého odvádíme pojistné. Všichni, i když za některé (děti, důchodci, ženy na mateřské apod.) platí pojistné stát. Čili bezplatné je konkrétní poskytnutí péče, nikoli zdravotnictví.

 

Ani to však není úplná pravda. Ústava nám zaručuje právo na bezplatnou zdravotní péči, ale za podmínek, které stanoví zákon. To ve skutečnosti znamená, že až zákon říká kdy a na co máme nárok. Tímto zákonem je zákon o veřejném zdravotním pojištění, který vyjmenovává druhy zdravotní péče (např. diagnostickou, léčebnou, preventivní, poskytování léčiv a zdravotnických prostředků) hrazené zdravotními pojišťovnami. Uvádí zdravotní výkony, které pojišťovny nehradí, a výkony, které hradí jen v určených případech, stejně je to i se zdravotnickými prostředky (obvazy, ortézy, invalidní vozíky apod.). Ještě složitější je to s léky. Ty jsou rozděleny do skupin podle toho, na co jsou. V každé skupině musí být alespoň jeden, který pojišťovny hradí plně. Na ostatní si buď musíme připlatit, nebo je pojišťovny nehradí vůbec.

 

Tomu, že si na některou péči musíme připlácet se říká spoluúčast. Je třeba vědět, čeho se spoluúčast týká, stále totiž platí pravidlo, že za to, co platí pojišťovny, už zdravotnická zařízení nesmí chtít další peníze. Proto musí být spoluúčast jednoznačně popsaná v právních předpisech. Největší spoluúčast se týká léků. Od nového roku bude výši úhrady od pojišťoven určovat Státní ústav pro kontrolu léčiv a spoluúčast bude dána rozdílem mezi cenou léku v lékárně a úhradou od pojišťovny. Do ceny se promítne zvýšení daně z přidané hodnoty a snížení obchodní přirážky pro lékárny, takže podle Ministerstva zdravotnictví léky spíše mírně zlevní. Další spoluúčast je u zdravotnických prostředků. Jen část z nich, uvedenou v zákoně, hradí pojišťovny plně, další část nehradí vůbec. U většiny prostředků hradí pojišťovny 3/4 ceny, takže pojištěnec si čtvrtinu doplácí. Navíc zde platí zásada, že pojištěnec má nárok na takový zdravotnický prostředek, který je nejlevnější z těch, které mu pomohou. V praxi to znamená, že tam, kde pomůže elastické obinadlo, nemáme nárok na drahou ortézu. Ale pokud pomůže jen ortéza, nemůže nás lékař odbýt obinadlem.

 

Vyšetření a ošetření jsou hrazena pojišťovnou plně. Výjimku tvoří péče u zubařů. U těch si připlácíme na lepší plomby, na některé korunky, můstky či protézy. Mezi nehrazenou péči patří např. kosmetická chirurgie, ale také vyšetření na žádost soudů, policie nebo na žádost pacienta např. kvůli řidičskému, pilotnímu nebo zbrojnímu průkazu. Ty platí ten, kdo si je vyžádá. A aby byl výčet úplný, v některých zdravotnických zařízeních má pacient možnost vyžádat si takzvanou nadstandardní péči. Ta se ve většině případů netýká samotné péče, ale podmínek, za kterých je poskytována. Asi nejznámějším příkladem je jednolůžkový pokoj v nemocnici, na který si pojištěnec připlácí, někde nabízejí za příplatek jinou než standardní nemocniční stravu, jinde možnost vyžádat si jako operatéra profesora, docenta, přednostu kliniky nebo primáře oddělení. Ve stomatologii jde o již zmíněné nadstandardní materiály nebo léčebné postupy.

 

Není toho málo, na co si připlácíme, přesto výší plateb patříme v Evropě ke státům s menší spoluúčastí. Horší je, že připlácíme i na léky, které jsou pro pacienty nezbytné a bez nichž by buď umřeli, nebo byli těžce nemocní. Můžeme si za to tak trochu i sami. Zatímco ve vyspělých státech Evropy chodí lidé k doktorovi v průměru 5–6x za rok, u nás je to 15–16x ročně, přestože nejsme o nic víc nemocní než třeba v Rakousku nebo Německu. Krom toho dosud byly i ty nejlevnější léky hrazeny pojišťovnami. Jsou sice levné, ale spotřebuje se jich tolik, že nezbývá na plnou úhradu těch drahých, ale životně důležitých. Jenže co s tím, když jsme zvyklí chodit k doktorovi jako do samoobsluhy a mít všechno „zadarmo“.

 

Jednou z možností, jak to změnit, jsou takzvané regulační poplatky. Je to jakési „vstupné“ do zdravotnického zařízení. Ne vždy, ne do každého a ne pro každého. Kdo, kde a proč – to říká zákon. Pojďme se na to podívat podrobněji.

  • Regulační poplatek 30 korun se platí za návštěvu u praktika, dětského praktika a gynekologa, pokud je během ní provedeno klinické vyšetření. Totéž platí i pro návštěvu u odborného lékaře, psychologa nebo logopeda. Stejnou částku zaplatíme u zubaře, pokud nám provede vyšetření, nebo praktikovi a dětskému praktikovi, pokud za námi přijde domů.
  • 30 korun zaplatíme za vydání léku na recept v lékárně. Pokud budou na receptu dva léky, zaplatíme 60 Kč. Jestliže předepsaný lék plně hradí pacient (např. antikoncepce), regulační poplatek se nevybírá.
  • Za návštěvu pohotovosti dáme 90 korun stejně jako na pohotovosti v nemocnici, tam ale jen v případě, že si nás tam nenechají.
  • Za den v nemocnici, léčebně, lázních nebo ozdravovně zaplatíme 60 korun, a to i v případě, že tam jsme jako průvodci dítěte.
 

Všechny uvedené poplatky se ale neplatí, pokud jde o děti z dětských domovů, ústavní nebo ochranné výchovy, osoby v ochranném léčení, v karanténě pro infekční onemocnění a osoby s dokladem o hmotné nouzi. Poplatek u lékaře a za návštěvní službu se neplatí, když jde o preventivní prohlídku, dialýzu, dítě od jednoho roku v dispenzární péči nebo těhotnou ženu, laboratorní a diagnostické vyšetření a vyšetření na transfuzní stanici před odběrem.

 

Kdo platí? Pojištěnec, za dítě zákonný zástupce.

 

Komu? Poplatek je příjmem zdravotnického zařízení.

 

Do kdy? Tak tady je to trochu složitější. Pojištěnec (nebo jeho zákonný zástupce) platí pokaždé, ale od chvíle, kdy dosáhne limitu 5 000 Kč, mu jeho pojišťovna v daném roce poplatky vrací. Ale pozor! Do limitu se nezapočítávají všechny poplatky, konkrétně se do něj nezapočítávají poplatky za pohotovostní služby a za pobyt v lůžkových zařízeních. Doplatky na léky se do limitu 5 000 Kč započítávají, ale ne všechny. Pokud je na trhu více léků, obsahujících stejnou léčivou látku se stejným způsobem podání, započítává se u všech jen výše doplatku na ten nejlevnější. Má to jednu výjimku: pokud lékař na receptu vyznačí, že lék nesmí být nahrazen jiným lékem se stejnou léčivou látkou, formou a způsobem podání, pak se do limitu započítává celý doplatek, který pojištěnec v lékárně zaplatí.

 

A co se tedy vrací? Zase jen ty poplatky a doplatky, které se do limitu započítávají. Znamená to tedy, že se nevracejí poplatky za pohotovostní služby a poplatky za pobyt v lůžkovém zařízení, stejně jako část doplatků na léky, pokud předepisující lékař nezakázal záměnu. Není tedy pravdou, že po dosažení limitu 5 000 Kč již pojištěnec neplatí nic, ani že se mu všechno vrací. Vrací se jen započitatelné poplatky a doplatky nad 5 000 Kč a to jen do konce roku. V následujícím roce platí pojištěnec poplatky opět a vracet se mu budou jen pokud znovu překročí limit 5 000 Kč.

 

Pokud dojde k překročení limitu, je příslušná pojišťovna povinna vrátit pojištěnci částku, o kterou byl překročen limit do 60 dnů po skončení čtvrtletí, kdy k tomu došlo. Následující čtvrtletí do konce roku tedy vrací všechny započitatelné poplatky a doplatky, opět do 60 dnů po skončení čtvrtletí. Jen částky pod 50 Kč za kvartál vrací pojišťovna najednou po skončení roku.

 

Jak se pojišťovna dozví, že pojištěnec překročil limit a kolik mu má vrátit? Zdravotnická zařízení mají za povinnost hlásit pojišťovnám vybrané poplatky a započitatelné doplatky. Pouze z těchto sdělení může pojišťovna vycházet. To znamená, že kdyby zdravotnická zařízení pojišťovnám vybrané poplatky nehlásila, pojišťovny by se nedozvěděly, že pojištěnec překročil limit a že mají povinnost mu vrátit překročení. Proto zákon dává pojištěncům právo vyžádat si při každé platbě doklad o zaplacených poplatcích a doplatcích. Ve chvíli, kdy doklady na započitatelné poplatky a doplatky překročí 5 000 Kč, má pojištěnec právo žádat pojišťovnu o vrácení dalších započitatelných částek, pokud to pojišťovna neudělá sama. Samozřejmě, že své tvrzení musí doložit, proto je důležité, aby si o doklad platby vždy požádal. To ale platí hlavně pro ty pojištěnce, kteří čerpají péči často a pravidelně užívají léky, na které doplácejí. Ti, kteří mají štěstí, že jsou zdraví a k lékaři jdou párkrát za rok, doklady ani nepotřebují, protože se na 5 000 Kč nedostanou.

 

Ještě je dobře vědět, co musí být na dokladu o platbě, aby pojišťovna ho mohla uznat. Zákon ukládá tyto údaje: číslo pojištěnce, výši zaplaceného poplatku, den zaplacení a v případě lékárny název léku a výši započitatelného doplatku. Vždy musí být na dokladu razítko zdravotnického zařízení a podpis toho, kdo peníze přijal.

 

Připadá vám to trochu složité? Možná, že právě to je dobře. Smysl zavedení poplatků je v tom, aby se pojištěnci zamysleli nad svým přístupem ke zdraví a ke zdravotní péči.

 

Na jedné straně se ke svému zdraví často chováme macešsky. Nedodržujeme zásady zdravého způsobu života, moc jezdíme auty a málo chodíme pěšky, cigarety a alkohol máme v jídelníčku častěji než zeleninu. Stále se za něčím ženeme, neumíme vypnout, potřebovali bychom, aby den měl aspoň 48 hodin. Ničíme si zdraví, přesvědčeni, že máme nárok na to, aby nám ho někdo spravil.

 

Na druhé straně čerpáme třikrát víc péče než jinde. K doktorovi jdeme s každou hloupostí, chceme léky tam, kde stačí horký čaj s citronem a teplá peřina. Když nás to teď bude stát pokaždé 30 korun, možná začneme víc používat nejen nohy, ale i hlavu. Uvědomíme si, že zdraví je náš největší poklad, že bychom si ho měli vážit a ochraňovat. Že na bolící hlavu je lepší procházka než prášek. Že léčit u doktora každé banální nachlazení snižuje naši odolnost a je stejně špatné jako podcenění vážného onemocnění. A hlavně, že předcházení nemocem je rozumnější, zdravější a levnější než jejich léčení.

 
Pohodové stáří . . .
Pohodové stáří . . .
Posezení u krbu
Posezení u krbu
Přijmout dobré rady
vyžaduje víc moudrosti
než je rozdávat . . .

Moudrost je třeba
nejen získávat,
ale i používat . . .
. . .  a cvičíme
. . . a cvičíme

Moje ikonka:


Pohybem ku zdraví . . .
Pohybem ku zdraví . . .
Příroda je velký kouzelník, koho neuzdraví léky, toho uzdraví příroda ? ! ? ! ?
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one